Toto nepochopení věci je vlastní mladším knihomolům. Většina z nás, kteří patříme do té první kategorie, ostatně tímto způsobem nahlížení bibliomanie kdysi také prošla. Velmi silně totiž pochybuji, že by existoval "pravý sběratel", který původně nebyl "náruživým čtenářem" a nehrabal se dříve v antikvariátech s jediným cílem - najít cokoli chybějícího od svých oblíbených autorů bez ohledu na vydání a na stav. Část lidí u toho zůstane - postupně si doťukají hlavní desiderata, a jak jim ubývá čas na čtení, obvykle na další shánění resignují. Někteří ale už v této fázi zjistí, že přece jen není kniha jako kniha. Ani JVJr zajisté nepopře, že třeba i u běžné verneovky je jistý rozdíl mezi intaktní původní vazbou velkého Vilímkova vydání a nějakou ušmudlanou podomáckou převazbou, ale dokonce i třeba novými, byť jinak snaživými Suchánkovými edicemi - už jen z toho prostého důvodu, že obrázky vypadají úplně jinak - Vilímek je totiž tiskl knihtiskem z původních štočků. Tímto přiznáním však nevědomky učiníme první krůček na cestě k "pravému sběratelství".
Lze se setkat i s tvrzením, že obyčejné "náruživé čtenáře" absolutně nezajímá, jak kniha vypadá, že by jim stačila i jako skripta nebo datový soubor. To už je ale obvykle čisté pózerství. V praxi se ukazuje, že když dáte běžnému čtenáři na vybranou, zda si má koupit kvalitní text za dvě stovky v ohyzdném paperbacku, nebo za tři v pohledné vázané edici, až překvapivě často si raději připlatí. Ti, kteří deklarují opak, si nakonec nekoupí nic a zajdou si to půjčit do knihovny, nebo čekají, jestli se to neobjeví za dvacku v nějakém výprodeji.
Ignorovat hodnotu knihy jako artefaktu znamená ostentativně nasrat na hrob generací grafiků, typografů a tiskařů, kteří se po několik století snažili, aby takovou hodnotu měla. Někdy podobné opovržení deklarují i někteří autoři - prakticky vždy ti, kteří absolutně nestojí za čtení - kazatelé a spasitelé lidstva, kteří se domnívají, že jejich MYŠLENKY jsou tak obrovské, že je úplně fuk, do jakého pytlíku je zabalí.
Ale abychom se od kázání vrátili k tomu "pravému sběratelství" - z definice JVJr není jasné, zda pravým sběratelem je ten, koho zajímají knihy POUZE jako artefakt. nebo už ten, koho zajímají TAKÉ jako artefakt. Zatímco první varianta je poměrně vzácná a v čisté formě pravděpodobně ani neexistuje, do druhé skupiny by bylo možné zahrnout prakticky všechny, kterým není úplně ukradené, zda jejich bibliotéka nevypadá, jako by v zadních řadách skrývala obzvláště spokojené prase.
Extrémním případem knihy jako čistého artefaktu je kupříkladu produkce jistého pána (nevím, zda ještě žije), který knihy, v nichž se mu zvláště zalíbilo, rozemílal na kaši, udělal z ní nové archy papíru a ty pak vlastnoručně svázal (pokud někoho zajímá výsledek, je k vidění ve Ztichlé klice ve vitríně pod schody; a jelikož za to chtějí cca 20.000, počítám, že ještě nějaký čas bude).
Existuje samozřejmě spousta lidí, kteří sbírají knihy kvůli vazbám, kvůli grafické výzdobě apod., avšak nepoznal jsem ani jednoho, který by krom toho neměl i nějaké knížky čistě na čtení. Řekněme, že bychom tedy stanovili diferenci mezi "náruživým čtenářem" a "sběratelem" tak, že sběratel je ten, který si kupuje i knihy, u nichž předem ví, že je nikdy nebude číst, jen proto, jak vypadají nebo co je v nich za obrázky. I to je ovšem pitomost, protože pak by "sběratelem" musel být každý, kdo si koupí třeba výtvarnou monografii. Ve skutečnosti není znakem, který odlišuje sběratele od běžného konzumenta, postoj k obsahu a formě - vždycky někde najdeme nějaké styčné body. Sběratel prostě kupuje knihy proto, ABY JE MĚL, zatímco "náruživý čtenář" kupuje (s nechutí) pouze to, co zrovna nesehnal ve veřejné knihovně.
To ovšem, obávám se, JVJr. neměl na mysli , a aniž bych mu chtěl sahat do svědomí, domnívám se, že sám už "pravým sběratelem" dávno je.
Ovšem sběratelství knížek je dům se spoustou etáží, jimiž člověk prochází postupně, zasvěcován rozličnými iniciačními mechanismy. Nemohu například nezmínit, že to byl shodou okolností právě Crook, u něhož jsem asi před dvaceti lety (hergot - my fakt stárnem!) poprvé přičichnul k "velké" bibliofilii - do té doby jsem ani netušil, že podobné knihy vůbec může normální člověk vlastnit - tehdy bylo mou hlavní starostí zkompletovat si Jarryho a Klímu a taky mi jako správnému "náruživému čtenáři" šlo jen o text.
Na vrcholu této pomyslné pyramidy by teoreticky měly být prvotisky a rukopisy - finačně vyjádřeno to ovšem není pravda; mnohé prvotisky lze i dnes sehnat mnohem levněji, než rozličné pitomosti, které jsou právě ve flóru - třeba některé surrealistické bibliofilie (viz třeba nedávno u Proška vydražený přednostní výtisk Židovského hřbitova za neuvěřitelných 220 000 Kč).
Čímž se dostáváme k poslednímu aspektu sběratelství, jímž je dobrá investice. "Náruživému čtenáři" to možná přijde jako dehonestace velké literatury, ale ve skutečnosti je to jen prosté zúročení zálib, nadto neobyčejně praktické. Z vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že když jsem se v životě párkrát dostal do finanční tísně, vyřešila to knihovna pokaždé zcela spolehlivě. Pravda - přišel jsem tak o pár titulů, které se mi dodnes nepodařilo refundovat, ale zase jsem si alespoň po Sartrovsku dokázal, že nelpím na krámech. Jako u všech investic je i zde pochopitelně určité riziko - tak kupříkladu právě náruživí čtenáři, respektive hlavně čtenářky, které za bolševika investovaly neuvěřitelné tisíce do tehdejších burzovních trháků typu Věčné Ambry či Lanny Budda, dnes pláčou nad výdělkem - tyto někdejší bestsellery se povalují v každém antikvariátě po pár korunách. Podobně jsem znal člověka, který cca v roce 1986 koupil Jitro kouzelníků za 3000; druhé vydání se o deset let později doprodávalo přímo ve Svobodě po pětikoruně. Nicméně pořád soudím, že investovat do knížek je značně bohulibější a kulturnější záležitost, než sbírat pivní tácky či telefonní karty, nebo dokonce, nedejbůh, cpát prachy do akcií.
Z čehož všeho mělo pro JVJr a jiné mladé rybízy vyplynouti poučení, že pohlížet s despektem skalního intelektuála na "pravé sběratele" je stejně krátkozraké, jako posmívat se starcům, že už jim nestojí péro - každého nás to jednou třeba čeká...

ICH, 7.8.1999

Poznámky, komentáře a polemiku prosím buď do klubu Antikvariát nebo Ichovi do pošty.